<![CDATA[Gordon Institut CZSK

<![CDATA[Gordon Institut CZSK - BLOG]]>Fri, 01 Aug 2025 20:13:21 -0700Weebly<![CDATA[Když rodiče ani děti neprohrávají]]>Fri, 09 Jun 2017 08:38:36 GMThttps://www.gordoninstitut.cz/blog/kdyz-rodice-ani-deti-neprohravajiJan Vávra, napsáno pro časopis Meduňka 6/2017

Soužití rodičů a dětí je jedno z těch nejzásadnějších, které ovlivňuje životy obou stran. Jelikož jako terapeut se vzpomínkami z dětství pracuji, již dlouho a často si kladu otázku, jaký přístup rodičů k dětem může nejvíce pomoci, aby předcházel psychickým i psychosomatickým problémům v dospělosti. Tato otázka se pro mě stala ještě naléhavější v době, kdy jsem se sám stal rodičem.
I když se u svých klientů setkávám s potížemi, věřím, že lidé mají v jádru velký a pozitivní potenciál a že děti se chtějí vyvíjet – tedy nikoli, že to jsou šelmy, které je třeba zkrotit jakýmikoliv prostředky. Také čím dál více vidím, že strach k růstu nevede. Z řady příběhů, které jsem slyšel, jsem dospěl k názoru, že není snadné žít v rodině tak, aby to bylo uspokojivé pro všechny její členy.

Někdy to vypadá tak, že spokojení jsou rodiče, kteří jsou přísní, a vyhovuje jim, že jejich děti „poslouchají a nezlobí“, ale dlouhodobě se pak ukáže, že to nemusí být stav vyhovující pro děti a jejich růst. Ať se to již projeví skrze nemoci, neradostný pocit ze života, velké vzpoury, bloky v období puberty, kdy se děti bouří proti poslušnosti, nebo naopak v nízké schopnosti se prosadit. Problémy se sebedůvěrou nebo třeba šikanou – kdy prohrávající strana buď nachází slabšího, vůči kterému může zažívat pocit nadřazenosti, nebo pokračuje v tom, že prohrává. Ve výčtu bychom mohli dále pokračovat, přičemž některé souvislosti stále nejsou uspokojivě objasněny, i když se dají tušit.
Někteří rodiče se snaží dětem vyhovět, být na ně mírní a hodní, poskytnout jim to nejlepší a uspokojit vše, co si přejí. Časem se ale cítí vyčerpaní, protože se zdá, že to, co děti chtějí, nemá žádnou mez a rodičům to přerůstá přes hlavu. Děti pak považují za nevděčné a začínají říkat: „Kdybych já měl to, co ty“, „ty si toho nevážíš“, „se mnou se nikdo o ničem tak nebavil“, „mně nic nekoupili“, „já musel…“, „kvůli dětem jsem se obětoval“ apod.
Zdá se, že je to jen dilema dnešní doby. Že tomu ale tak být nemusí, ukazují dvě extrémní polohy. Objevují se v pohádkách, kde vidíme například Popelku a její zhýčkanou sestru, podobný motiv je v pohádce O dvanácti měsíčcích, v Mrazíkovi i v jiných. V novější tvorbě jsou pak dva výchovné extrémy vidět třeba v postavách Harryho Pottera a jeho bratrance Dudley Dursleyho.
Často jsem si kladl otázku, kde se nachází hranice mezi vstřícností a přísností a jaká je jejich správná míra. Nahlížel jsem do knih a teorií o výchově, až jsem narazil na dílo Výchova bez poražených od Thomase Gordona, který v podstatě přišel s velmi jednoduchou odpovědí, kterou objasním v následujících řádcích. Jasné je, že děti i rodiče mají své potřeby. Když dojde k jejich střetu, lidé si často myslí, že je třeba zvítězit a to vždy může jen jeden. Vzhledem k silnější pozici rodičů to bývají často rodiče, kteří vítězí, ale aby toho dosáhli, leckdy využívají svoji moc a sílu a to i za použití trestů, bolesti, odpírání zdrojů nebo odměňování toho, co jim přijde vhodné. To ale může narušit dobrý vztah dětí s rodiči a vzájemně je to oddaluje. Děti se v tu chvíli často cítí ukřivdění, prohru nepřijímají a poslouchají pouze ze strachu. Stále hledají, jak naplnit i své potřeby, v horším případě rezignují. Způsobuje to „jizvy na duši“, které pak lidé řeší s terapeuty a které se leckdy opravdu napravují těžko.
Na druhé straně jsou podle Thomase Gordona rodiče, kteří ustoupí ze svých potřeb a jednají pouze podle dítěte, i když s tím nejsou v souladu. Někdy se to nazývá příliš liberální výchovou – lidově říkáme, že děti rodičům skáčou po hlavě. Často to ale rodiče dlouho nevydrží a nakonec stejně vybuchnou. Křičí, použijí sílu nebo jsou zoufalí a začnou s výčitkami. Případně se svých potřeb snaží docílit manipulací a citovým vydíráním.
Kupodivu se v řadě studií ukazuje, že příliš autoritativní i příliš liberální styl výchovy leckdy vedou k podobným typům problémů – třeba k menší sebedůvěře, nejistotě, agresi či nízké empatii vůči druhým. Na internetu dnes kolují články, že volná výchova škodí. Spíš než o skutečně volnou či svobodnou výchovu tu však jde o přístup rodičů, kteří se bojí konfliktu, nebo se neumí starat o své vlastní potřeby a dětem ustupují (prohrávají). Svoboda ale není v tom, že někdo žije na úkor nesvobody někoho jiného.

Třetí cesta
Thomas Gordon přišel s myšlenkou, že musí existovat i třetí cesta, a když jsem si to přečetl, najednou mi to přišlo jasné jak „facka“. Zcela jednoduše by se to dalo shrnout takto: „Vztah není o tom, aby jeden uspokojil své potřeby a druhý ustoupil, ale o hledání toho, jak efektivní cestou naplnit co nejlépe potřeby obou dvou, tj. rodiče i dítěte.“
O tomto přístupu mnoho z nás již alespoň něco zaslechlo, protože v managementu a vyjednávání se myšlenky podobně naladěných autorů velmi často prosadily. V širším povědomí se vžili pod názvem přístup win-win, Thomas Gordon používal spíš termín no-loose, tedy bez poražených. Cílem není výhra ani kompromis, ale naplnění potřeb obou stran.
Mnoho problémů vzniká z nedorozumění a nepochopení motivace a potřeb druhé strany. Výchova bez poražených přichází s tím, že děti „nezlobí“, pouze se chovají tak, aby naplnily své vývojové potřeby. Pokud naráží na frustraci v jejich naplňování a na nepochopení, jejich chování pak vypadá jako nesnesitelně a reakce rodičů je často taková, že by měli ještě „přitvrdit“. Pokud disciplína nefunguje, vyvinou ještě větší tlak, aby jí docílili, tj. tvrdší tresty a sankce. Pokud je však za „zlobením“ dítěte nenaplnění potřeb a nepochopení, disciplína ani vynucování fungovat nemůžou. Otevře se bludný kruh, kdy tresty již nefungují a přitvrdit není kam. Děti se cítí nepřijímané a o to víc se zvětšují jejich problémy.
Uvedu jednoduchý praktický příklad. Skoro každý rodič se setká s tím, že objeví dítě, jak radostně maluje po zdi, a své krásné dílo chce pak rodiči ukázat. Většinou se přitom setká s prudkou sankcí, křikem či fyzickým trestem, jímž chce rodič dát jasnou zprávu „toto již nikdy dělat nebudeš!“ Rodič často jedná na základě rozčilení, že mu dítě přidělalo práci a poškodilo něco, o čem má jinou představu. Může tam být i strach, že jeho miláček bude teď malovat po zdech všude, což je nepřijatelné. Je mu tedy třeba tvrdě ukázat, že takto ne. Někdy to zafunguje a děti to ze strachu již nedělají, ale jiné to i přes sankce a bolest dělají znovu a čím více znáte souvislostí v příbězích z rodin, vidíte, že stud a stres někdy paradoxně místo vyvolávají opakování obdobných situací.
Pro dítě může být v popsaném případě někdy těžké se zorientovat v tom, co přesně udělalo špatně a proč danou věc nemá dělat, když si například chtělo jen ozdobit místo u jídelního stolu, kde sedává. Nebo si prostě jenom chtělo zkusit malovat na tu úžasnou bílou plochu, ale najednou vidí, že jeho malování je nepřijatelné, a možná si tím pádem i samo připadá nepřijatelné.
Ve své terapeutické praxi jsem pracoval se vzpomínkou, kdy malá holčička do zdi dokonce vyryla první písmena a slovo. Byla na sebe patřičně hrdá, že již umí psát. Šla se pochlubit a následovalo velké odmítnutí spojené s trestem. Odnesla si lekci, že je lepší neriskovat a že není tak dobrá, jak si myslí, a ještě pár dalších nedorozumění. Až když mi to vyprávěla již jako dospělá, začínala chápat, co na tom dospělým vlastně vadilo a jaké to zároveň bylo pro ni.
V druhém uvedeném rodičovském přístupu bude rodič, který popře sám sebe a nebude nic říkat, po dítěti buď stále uklízet, anebo nechá dům pomalovaný, i když mu to bude nepříjemné. Možná po čase vybuchne ve smyslu „Teď musíme draze vymalovat, protože jsou všude tvoje čmáranice.“ Dítě nebude rozumět tomu, proč to, co vypadalo, že nevadí, najednou vadí. Nebo si začne zvykat, že může dělat cokoliv a názor druhých ho nebude zajímat. S takovým přístupem může pak člověk později u jiných lidí buď tvrdě narazit, nebo se vůči nim stane necitlivý.
A jak by mohlo vypadat třetí řešení? Rodič by si uvědomil svoje pocity, které by dítěti řekl, ale zároveň by vyslechl jeho při hledání společného řešení.
Rozhovor o pomalované zdi by pak mohl vypadat třeba takto:
Táta: „Copak jsi to namaloval?“
Syn: „To je pavouk, co chrání moje místo u stolu.“
Táta: „Aha, ten se ti moc povedl, už to vidím, má nohy, hlavu, poznávám ho.“
Syn: „Viď tati.“
Táta: A máš v něm ochránce?
Syn: Jo, chrání mě před bleskounama.
Táta: "Tak to jo.., to bysme ho tu možná mohli i nechat tě chránit"
Táta: „Nelíbí se mi ale, že maluješ po zdech, víš. Mně se líbí, když jsou čisté a dalo mi hodně práce je vymalovat.“
Syn: „Aha.“
Táta: „Líbí se ti malovat po zdech?“
Syn: „Jo.“ (Pro dítě to může být zajímavé – větší prostor, kolmá poloha oproti malování na stole atd.)
Táta: „Líbí se ti, že zdi jsou velké.“
Syn: „Ano.“
Táta: „Mně vadí, když maluješ po zdech v našich společných prostorách.“
Syn: „Můžu malovat u sebe v pokoji po zdech?“
Táta: „Tak co kdybychom u tebe v pokoji nechali zeď, kde to budeš moc zkoušet a jinde to dělat nebudeš? Mohli bychom se takto dohodnout? (Na jednu zeď lze pak nalepit velký papír, kde si dítě bude moci malovat.) A kdybys chtěl malovat jinde, tak mi to řekni a domluvíme se, jestli ano nebo ne.“
Syn: „Dobře, to by šlo.“
A co udělat s již hotovým pavoukem? To záleží na vás. My si ho doma nechali jako ochránce, dohodli se, že další už nebudou, a naše děti po zdech již nemalují.

Co přináší růže
Potřebou dítěte není být vandalem a ničit společné prostory, ale zkoušet se obtisknout do prostoru, moci malovat ve velkém formátu, vyzkoušet nový materiál – pokaždé za tím může být trochu jiná motivace. Pokud ji objevíme, můžeme pak najít řešení, které nám nevadí a dítěti vyhovuje. Rozvineme jeho tvořivost a poskytneme dítěti lekci emoční inteligence, že v dané věci je vhodné myslet i na ostatní.
Oproti tomu, kdy situace končí křikem a pláčem, odchází v tomto případě rodič ze situace s lepším pocitem. Obě strany se mohou cítit pochopené a více si rozumí. Může to být namáhavé, ale v dlouhodobém horizontu se to opravdu vyplatí.
Thomas Gordon vytvořil sérii nástrojů týkajících se zejména komunikace, řešení problémů a konfliktů. Začal učit rodiče, jak aktivně naslouchat, aby lépe pochopili, co děti skutečně chtějí a potřebují. Na druhou stranu je učil pojmenovávat své pocity a potřeby tak, aby to děti slyšely a rozuměly tomu.
Dále ukázal, jak určit, kdo je vlastníkem problému a ponechat zodpovědnost dětem ve věcech, kde problém patří jim a je dobré, aby za něj převzaly zodpovědnost. Vypracoval postupy, jak řešit konflikty bez využití odměn a trestů a použití moci. Až dokonce života v roce 2002 se Thomas Gordon věnoval prohlubování těchto dovedností v kurzech nejen pro rodiče, ale i učitele a manažery. Jeho dílo a práce pokračují prostřednictvím jeho žáků a současných instruktorů po celém světě a mimo jiné se na jejich rozvoji stále podílí jeho manželka i dcera.
K novým výchovným metodám jsou lidé někdy skeptičtí. Občas slýchávám: „No jo, je ale otázka, co z těch dětí vyroste a jestli to bude opravdu fungovat.“ O neautoritativním modelu výchovy se u nás začalo přemýšlet až od roku 1990. Předtím byla poslušnost v zájmu tehdejšího režimu a snaha o demokratickou nebo respektující výchovu se u nás začala objevovat až posléze.
Thomas Gordon začal se svým prvním kurzem P.E.T. (Parent Effectiveness Training) v jedné kalifornské kavárně, kde bylo přítomno 17 rodičů, v roce 1962, čili před více než padesáti lety. Velmi nosná se ukázala jeho tehdejší myšlenka, že děti na svět nepřicházejí s návodem k použití, a proto rodiče se svojí úlohou potřebují pomoci. Rodičovství je totiž jedna z nejnáročnějších rolí v životě. V té době nebyly rodičovské kurzy ještě vůbec známé, ale od té doby jich postupně po celém světě vzniklo velké množství. Dodnes díky tomu dospěla již třetí generace dětí – tedy těch, kteří svoje potomky vychovávali na základě jeho principů, a tento přístup se rozvíjí i nadále. Jedním z „dětí“, jejichž rodiče se přístupem Thomase Gordona inspirovali, je například i Bill Gates. Studie ukazují, že podobná vnímavost vůči dětem a způsob řešení problémů z dětí neudělá „rozmazlené fracky“, ale zvyšuje jejich emoční inteligenci a dokonce také IQ, protože děti jsou zapojené do řešení složitých problémů a není pouze rozhodováno o nich a za ně.
Principy, které Thomas Gordon odvodil z práce na poli Rogersovské psychologie a psychoterapie a práci s lidmi, jsou kompatibilní i se současnými poznatky neurověd. Také se ukazují jako funkční a univerzální v tom smyslu, že se dají využít pro různé společenské vrstvy obyvatel, v mnoha kulturně odlišných zemích po celém světě. Je to nejspíš tím, že jsou postavené na porozumění lidských potřeb a ty jsou si velmi podobné. Kurzy pro rodiče již absolvovalo přes milion lidí v desítkách zemí a dnes se konají od USA až po Čínu.
Zjistil jsem tedy, že podobné otázky, které si jako rodič a terapeut pokládám já, si položil někdo jiný již před půl stoletím. Rozhodl jsem se proto, že udělám vše, abychom kurzy P.E.T. mohli vyzkoušet i u nás. Založili jsme výcvik pro instruktory a od podzimu 2017 se v ČR i na Slovensku objeví kurzy P.E.T. S dílem Thomase Gordona se můžeme seznámit skrze české překlady knih Výchova bez poražených a Škola bez poražených, které jsou dostupné v češtině. Podrobnosti o chystaných kurzech naleznete na Gordon Institut CZ.

]]><![CDATA[Strach nebo úcta - proč nás děti respektují? ]]>Sun, 19 Feb 2017 22:37:11 GMThttps://www.gordoninstitut.cz/blog/strach-nebo-ucta-proc-nas-deti-respektujiautor: Larissa Dann, převzato z www.gordontraining.com

Neměl bych učit naše děti, aby nás respektovaly?", zeptal se tatínek na jednom kurzu. "Já respektoval svého otce - vždycky jsem udělal to, co řekl. Jak tě může dítě respektovat, když nebudeš používat tresty a odměny?"
Uuu. Rodič mě konfrontoval otázkou, kterou jsem měla schovanou v podvědomí už léta, ale kterou jsem si doposud úplně nezodpověděla, protože to byla vcelku velká výzva. Co skutečně znamená "respekt"? Jak mu mám odpovědět?

Učím a zkouším i prakticky žít přístup k rodičovství, který se nazývá P.E.T. Když o P.E.T. mluvím, nebo píši, tak to shrnuji takto: "pomáhám rodičům a dětem rozvinout vztah postavený na vzájemném respektu". Zdůrazňuji, že P.E.T. se vyznačuje tím, že pomáhá rodičům vyhnout se používání odměn a trestů.
Teď jsem byla postavena před choulostivou otázku: "Jaké jsou různé druhy respektu a proč si myslím, že je to v rodičovství důležité rozlišovat?"
Za výchozí bod považuji debatu o tom, zda by rodiče měli své děti fyzicky trestat plácnutím či plesknutím. Jeden z nejčastějších argumentů těch, kteří to dělají a obhajují, se zdá být tento: "Děti se potřebují naučit respektovat své rodiče." Pro mě je ale tento typ respektu postaven na strachu.
Paradoxně, moje nadšení z P.E.T. se také točí okolo slova "respekt" a toho, že děti respektují své rodiče. Ale tento respekt, o kterém mluvím, je postaven naopak na úctě.
V těchto dvou příkladech je slovo respekt spojeno s dvěma zcela odlišnými kulturami a světonázory.

Vrátila jsem se do přítomnosti k otci, který položil otázku.
"Jsi zmatený, když mluvíme o zřeknutí se využívání trestů a odměn, protože nerozumíš, jak jinak pak chceme docílit, aby dítě respektovalo své rodiče?", zeptala jsem se jej. "Ano!", řekl. "Zajímal by mě důvod, proč jsi respektoval svého otce."
"Protože jsem byl vystrašený z toho, co se stane, když neudělám to, co řekl."
Oba jsme si v tomto bodě uvědomili, že strach byl hnací silou, důvodem, proč respektoval svého otce.
“Bál jsem se ho. A předpokládám, že to je asi důvod, proč jsem v tomto kurzu. Nechci, aby se mě moje děti musely bát."

Úvahy o respektu
Co jsem mohla najít o různých typech respektu a proč mi to připadá jako důležité téma v rodičovství?
Podle Oxfordského slovníku respekt znamená "pocit hlubokého obdivu vůči někomu na základě jeho schopností, kvalit nebo toho, čeho dosáhl." Jako podstatné jméno i sloveso je definován ve smyslu "mít úctu vůči pocitům, přáním, právům druhých". Nikdy v této definici není zmíněn strach. (v českých definicích slova respekt jsem význam ve smyslu strachu opakovaně našel - konkrétně bázeň; dále úcta, ohled, vážnost; také se např. používá mám z něho respekt - ve smyslu, že je silnější, pozn. překladatele)
Když jsem hledala ještě další odpovědi, objevila jsem, že na zdánlivě jednoduchou otázku nebyla žádná jednoduchá odpověď. Koncept různých typů respektu se proměňuje v otázky osobní filozofie, kultury a interpretace. Ačkoli to vypadá, že tak existuje celá řada typů respektu, zaměřím se jenom na dva z nich.

Respekt pramenící ze strachu
Když děti respektují své rodiče, protože se jich bojí, je tam nerovný mocenský vztah ve prospěch rodiče. V případě konfliktu je hlas dítěte umlčen a jeho potřeby nejsou rozpoznány, nebo uznány (a to dítě může být i dospělé). Nejčastěji je zdrojem strachu hrozba jako trest za neposlušnost, nebo odměna za to, že je vykonáno to, co si dospělý přeje.
Rodiče, kteří spoléhají na účinek strachu, očekávají, že dítě bude vykazovat respekt tím způsobem, že bude poslušné nebo poddajné.
Respekt dítěte vůči dospělému se v tomto případě očekává jako bezpodmínečný a stálý. Respekt dospělého vůči dítěti naopak bude podmíněný a nestálý, v závislosti na rodičově hodnocení dítěte v dané chvíli. Autoři jako Thomas Gordon nebo Alfie Kohn se zabývají do větší hloubky negativními souvislostmi takové rodičovské kontroly postavené na trestech a strachu.

Respekt pramenící z úcty
Zeptala jsem se tedy sebe sama - co myslím tím, když popisuji P.E.T. jako budování vztahu, postaveného na vzájemném respektu?
V tomto případě je význam slova respekt shodný se slovem úcta. To znamená, že obě strany ve vztahu se starají o druhého a váží si druhého. Rodiče se starají o pocity, přání a potřeby svých dětí. Také pomáhají svým dětem uvidět, že i oni mají pocity, přání a potřeby. Obě strany - děti i rodiče - si váží jeden druhého ve vztahu, který je postaven na vzájemné úctě.

Dva typy respektu a jejich účinek na vztah
Proč je tak důležité přemýšlet o podstatě respektu v rámci vztahů? Zdravé, pozitivní rodinné vztahy jsou zásadní pro pocit životní pohody. Mnoho rodičů se účastní rodičovských kurzů, protože jim záleží na kvalitě jejich vztahu s dětmi.
Vztah, který je postaven na strachu, je nerovný a hierarchický. Jak může dítě s rodičem sdílet svůj život, své nejhlubší myšlenky, svoji důvěru, když se ho bojí? Děti jsou také méně často ovlivněny hodnotami svých rodičů, pokud jsou jejich rodiče závislí na strachu jako jediném nástroji k dosažení respektu.
Vztah rodič-dítě, který je postaven na respektu vycházejícím z úcty, naopak bude podporovat vzájemné sdílení a porozumění. Děti budou důvěřovat rodičům a bude se zde rozvíjet možnost vztahu postaveném na vzájemných dohodách. Děti se spíše nechají ovlivnit hodnotami svých rodičů, pokud se cítí v rámci své rodiny doceněné.

Jak se tedy děti učí respektovat, když rodiče nevyužívají tresty a odměny
Respektované dítě se stává respektujícím dítětem.
Pokud dítě respektujeme způsobem, o kterém mluvíme, a budujeme náš vztah skrze to, jak mu nasloucháme, jak ho zapojujeme do spolurozhodování o jeho životě a jak mu důvěřujeme, pak rozvíjíme respekt, který již nezávisí na trestech a odměnách.
Rodičovské programy jako P.E.T. pomáhají rodičům rozvíjet dovednosti, aby se mohli vyhnout odměnám a trestům, a místo toho se zaměřili na rozvoj vztahu se svými dětmi. S respektem a ve vzájemné úctě.
Slova otce z mého rodičovského kurzu (a mnoha dalších, která jsem slyšela od té doby) mne zasáhla: "Nechci, aby se mě moje děti bály."
Porozuměním našemu osobnímu významu okolo slova "respekt" může ovlivnit hloubku a kvalitu vztahů, které máme se svými dětmi. Na celý život.

Z angličtiny přeložil Jan Vávra, převztato z blogu www.gordontraining.com

O autorce: Larissa Dann, lektorka P.E.T. kurzů v Austrálii
Larissa pochází z Austrálie, Wide Brown Land a s metodou Thomase Gordona se seznámila na P.E.T. kurzu před dvaceti lety. P.E.T. sama vyučuje, bez přestávky již od roku 1996. V dovednostech a filozofii vidí potenciál, který může měnit životy, a chce se o jeho prospěch podělit výukou druhých. Důležité také je, že se Larissa snaží "praktikovat to, co káže" se svojí vlastní rodinou. Znalosti dále využívá již 14 let při práci na rodičovské lince pomoci. O P.E.T. přístupu píše, přednáší, dělá výzkumy a píše blog na vlastní stránce www.parentskills.com.au

]]>